Konečně dělám dřevěnou fasádu svojí chalupy. Hodiny a dny běží a prkna přibývají pomalu. Měřím, řežu, předvrtávám, šroubuju a poslouchám přitom náhodné kolemjdoucí a sousedy. Jejich hlášky jsou příjemné, práci na vlastním domě mají lidi v úctě a dřevo má asi magickou moc. Z jednoho komentáře mi trochu mrazí, tohohle staršího pána mám totiž moc rád: „No, hezky to děláš, jen se bojím, že než to dokončíš, já už nebudu na světě…“
9/12/2016